Pokud pomineme tu otravnou nepříjemnost, že se v angličtině skoro všechno píše jinak, než se to vysloví, je první závažnou bariérou, pod kterou se hromadí skupina odpadlíků, označovaných později jako věční a falešní začátečníci, obyčejné tvoření základních typů vět.
V češtině přilepíme „ne-“ ke slovesu v kladné větě a máme z toho větu zápornou „Pracuješ. – Nepracuješ.“, pouhým zvednutím intonace na konci oznamovací věty vytvoříme otázku „Pracuješ. – Pracuješ?“. Zájmena osobní (já, ty, on, ona…), v angličtině nezbytná, nepoužíváme, a když, tak pouze pro zdůraznění „Nemám. – Já to nemám.“, nebo pro kontrast „On pracuje, ale já nepracuju.“. V tomto ohledu je naše mateřština báječně jednoduchá a snadná a náš mozek celkem zlenivělý.
Angličtina a její přidávání pomocného slovesa DO v přítomném čase a změna slovosledu ve všech dvanácti časech je proto pro český mozek na začátku pěkná nálož. Ale jen zdánlivě, je to pár pravidel a jde jen o to, dostat je co nejrychleji pod kůži. Přesto však mnoho českých začátečníků uvízne u této technikálie s tím, že angličtina je těžká, a nebo ještě lépe, že jsou na jazyky hloupí. Řešení je přitom tak jednoduché – nastřílet dostatečný počet vět tak, abyste si opakováním vytvořili řetězec mozkových synapsí, přestali nad tím přemýšlet a nechali svůj mozek pracovat za vás.
Pes údajně potřebuje až 4000 opakování řetězce povel – aktivita, aby na daný povel spolehlivě reagoval. Řekněme, že jsme na tom s naším jeden a půl kilovým mozkem lépe a stačí nám vytvořit třeba 200* vět se stejnou slovesnou konstrukcí, např. zápornou otázkou v předpřítomném čase průběhovém (Present Perfect Continuous):
1. Have you not been running?,
2. Has she not been speaking?,
3. Have I not been sleeping?
4. …
5. …
200. 🙂
abyste při konverzaci přestali zpomalovat a přemýšlet na tím, kam umístit „not“, že je třeba vyměnit pomocné sloveso have s podmětem aby vznikla otázka, že v průběhových „předčasech“ je vždycky druhé pomocné sloveso „been“ a že v průběhových časech je vždy koncovka -ing.
Všechny tyto kroky nutně proběhnou, ať chcete nebo ne, ale pokud jim stále ještě věnujete vědomou pozornost, zahltíte v tu chvíli svůj mozek a skončí to úplně stejně, jako když ve svém počítači otevřete deset programů najednou. Vaše operační paměť zkrátka spadne.
Pokud náhodou nezpomalíte, nebo se nezaseknete už po výše zmíněném balíčku pravidel, s jistotou se o to postará následující balíček otázek, které se do vaší vědomé mysli začne drát hned vzápětí: A neměl by tu být spíš předpřítomný čas prostý „Have you not run?“, Jak se to liší od „Haven’t you run?“? Nebo je to už čas minulý prostý „Did you not run?“?
Výsledkem pak je, že při pokusu o seznamovací klábosení se sklenkou vína na banketu váš protějšek trpělivě počká, až poskládáte svých pár konverzačních frází (nebo čistou Czenglish, pokud budete kreativní :-)), a s krátkou omluvou ve zjednodušené angličtině se po pár minutách vytratí pro jednohubky
Pokračování pak už závisí na dvou věcech: na trpělivosti – jste zkrátka pomalí a buď to časem vzdáte (vy, a vaši konverzační parťáci), nebo vydržíte a postupně zrychlíte. A taky na času, do kterého těch dvě stě vět rozložíte: můžete to efektivně udělat za pár týdnů a nebo taky za pět let. Nesmíte totiž zapomenout, že další tisíce vět budete potřebovat na spoustu dalších gramatických jevů a ono se to nahromadí. Ideální samozřejmě je, když se to děje postupně, ale dostatečně svižně.
Čím dříve si odškrtnete tyto technicko-provozní jazykové záležitosti jako zvládnuté, tím rychleji překonáte mělčinu věčných začátečníků a začnete si komunikaci v angličtině opravdu vychutnávat. Efektivita drilových cvičení v této fázi učení je zatím stále ještě nepřekonaná. I moderní prostředky jako Duolingo jsou (mimo jiné) na cíleném opakování postavené. Na druhou stranu má dril svůj jasný konec – v momentě, když už to pro vás začne být nuda víte, že jste v cíli:-).
Článek publikovaný na Medium.com
* Jedná se jen o příklad. Mohlo by to být i 157 nebo 310:-). Žádný magicky přesný počet opakování neexistuje. Každý jsme jiný, někdo je rychlejší, někdo pomalejší. Stejně tak i různé gramatické jevy se nám učí lépe, nebo hůře. Určující je „moment nudy“, kdy nad tím přestanete přemýšlet.